V tradiční slovotvorbě typ ↗kompozit podle jazykového původu členů; vzniká skládáním slovotvorného základu domácího a cizího. V č. se české členy spojují nejčastěji s členy internacionální povahy, tradičně pocházejícími z latiny, příp. řečtiny, a stále častěji také z angličtiny (elektrospotřebič, retrozábava, novogotika, vysokofrekvenční, švejkoland). Některá h.k. se tvoří polokalkováním (viz ↗kalk), tzn. nápodobou modelu cizího kompozita a překladem jednoho členu do češtiny (autodráha z něm. Autobahn). Domácí základ je však často na cizí předloze nezávislý (autobota, velkokapacitní). V současné době h.k. představují poměrně produktivní a komunikačně důležitou součást slovní zásoby, zejména mezi názvy odbornými, slangovými a neologickými.

Vymezení h.k. v lingvistické teorii nebylo a není zcela jednotné. Souvisí především s pojetím hybridnosti (vzhledem k hranici mezi synchronií a diachronií) a s existencí různých stupňů přejímání (zdomácňování) cizích slov (prvků, komponentů), viz ↗přejímka. Názory na h.k. se v historii č. lingvistiky vyvíjely – v minulosti byla odmítána a pochybovalo se o spisovnosti a „ústrojnosti“ jejich tvoření (✍Helc, 1953; ✍Daneš, 1962 aj.; v přehledu ✍Mejstřík, 1965). Zhruba od 60. let 20. stol. došlo ke změně v chápání jejich statusu, a to hlavně díky jejich funkčnosti (zejména v profesní a slangové mluvě a terminologii) a k rozsahu jejich uplatňování v komunikaci. V nejnovější slovní zásobě se jádro jejich tvoření přesouvá z odborného stylu k publicistickému, užívají se i v běžné mluvě (✍Mitter, 2006). H.k. představují realizaci tendencí k ↗internacionalizaci a ↗univerbizaci, které se jako charakteristické uplatňují při rozšiřování současné slovní zásoby.